Námětové okruhy

Při hodnocení zveřejněných přepisů domovních a sirotčích knih se nabízí široký tematický okruh studia a mnohostranná škála využití získaných poznatků. Texty domovních knih poskytují především dokonalý přehled o počtech gruntů či usedlostí v lokalitách, včetně příslušných výměr polností. Kromě poznatků o velikosti sídel získáváme rovněž představu o rozmístění příslušných jednotek v jejich zástavbě (půdorysu).⁹ Při záznamech bylo zachováváno pomyslné číslování a pořadí domů v obecném označení od „dolního konce“ po „horní konec“ a odtud nazpět opačným směrem.¹⁰ Někde je další text knihy uveden – zhruba uprostřed číselného pořadí – poznámkou „druhá strana“ (Radějov), „druhá strana Závodí“ (Velká nad Veličkou). Při rozlišení této situace lze uvést pozoruhodný detail, že obecné dělení sídla na „dolní“ a „horní“ část vycházelo nejen z terénních podmínek, ale současně i podle toho, že za „dolní“ část byl považován začátek sídla směrem od města – střediska panství. Uprostřed sídla bývá uváděn „radní dům“ nebo „rathauz“, na jeho koncích „chalupy pastuší“ (Rohatec) či „pastýřská chaloupka obecní“ (Tvarožná Lhota) ap.

Jako příklad bychom mohli uvést podhorskou obec Velkou (Hrubou) Vrbku, kde na konci
16. století identifikujeme tuto skladbu: z celkového počtu 71 usedlostí byly 4 celolány (včetně zákupného fojtství), 1 třičvrtilán, 41 pololánů, 2 čtvrtlány, 20 podsedků, 2 půlpodsedky a 1 mlýn. Podle sledu popisovaných jednotek lze rovněž určit začlenění jednotlivých druhů usedlostí v půdorysu sídla: usedlosti s velkou výměrou polností tvořily jádro původní osady, v němž se v té době jen výjimečně objevovaly dělené usedlosti s menší výměrou. Naproti tomu na okrajích sídla se nacházely pouze usedlosti s menší a nejmenší výměrou, jako byly podsedky a půlpodsedky. K celkovému obrazu soudobého sídla náleží lokalizace mlýna, který stál u rybníka pod vesnicí.

Obdobný model členění poskytuje nížinná obec Rohatec, kde navíc byla zastoupena rybářská část, jak bylo obvyklé u všech sídel v blízkosti toku řeky Moravy. Z celkového počtu 78 usedlostí bylo 14 rybářských gruntů,¹¹ 16 pololánů, 46 podsedků (z toho 19 v oddělené kolonii - „usedlí lidé u přívozu“), farní dům a pastouška. V Rohatci nacházíme pokročilejší vývojový stupeň, kdy původní usedlosti s větší výměrou byly povětšině již rozdělené, jak dokládá i nepravidelné rozmístění jednotlivých sídelních jednotek v půdorysu vesnice. Centralizované umístění měly pouze rybářské grunty a zmíněná přívozská kolonie.

V jiných příkladech bychom mohli uvést údaje o velikosti dalších sídel na strážnickém panství. V Kněždubu je prezentováno toto složení usedlostí: z celkového počtu 91 domů bylo 34 pololánů,
4 čtvrtlány a 50 podsedků, dále „rathouz“ a dva svobodné dvory nižší šlechty.¹² Ze skladby můžeme odvodit pokročilé dělení původních usedlostí, které ležely vedle sebe v celém areálu vesnice. Přesto i z této situace lze rekonstruovat polohu pololánických usedlostí v původním umístění a podsedky na okrajích sídla. Městečko Velká nad Veličkou mělo v obou částech, Městečku a Závodí, celkem 263 usedlostí (včetně radnice, bratrského domu a tří mlýnů). Lipov jako druhé městečko panství obsahoval celkem 144 usedlostí (včetně radnice a dvou mlýnů). U tohoto městečka lze upozornit na výskyt usedlostí, označených jako „hoštáky“ a soustředěných ve stejnojmenné části sídla; toto označení se ve větší míře vyskytuje také v Radějově.¹³ Nejmenší osadou panství byl Suchov, kde se nacházelo pouze 31 usedlostí. Zde se sice na některých místech rovněž citují „knihy staré purgkrechtní“, ale více se vyskytují záznamy „podle vrubu“ či „podle vrubuov“ a splácení nemovitostí „podle zřezání z téhož vrubu“.

Zcela jiný obraz poskytují rozbory domovních knih ze samotného města Strážnice, obývaného rozrůzněnou skladbou sociálních vrstev - měšťany, řemeslníky, Židy, početnou rolnickou složkou a městskou chudinou, která se ovšem v domovních knihách neuvádí. Zde je možno propojit údaje o počtech domů s bližšími poznatky demografického charakteru. V několika samostatných a víceméně i samosprávných městských čtvrtích (viz tabulka I) lze napočítat před bočkajovským vpádem v roce 1605 celkem 469 domů nebo usedlostí. Na základě tohoto množství je možno rekonstruovat předpokládanou lidnatost města, která se zřejmě pohybovala v rozmezí 3800-4300 obyvatel.¹⁴ Obdobně bychom mohli postupovat také u městeček na strážnickém panství, Lipova a Velké nad Veličkou, ale i u všech ostatních sídel na strážnickém panství.

Jiným pozoruhodným námětem je skladba a původ obyvatel na strážnickém panství. Kromě převládajících starousedlíků, složených z autochtonního obyvatelstva a z vrstvy předchozích přistěhovalců, jejichž původní provenience je již nezjistitelná, poskytují prameny přehled o soudobém přistěhovalectví v daném období přelomu 16./17. století. V tomto proudu zaujímá podstatné místo Slezsko („Slizsko“, „Slisko“) a Polsko, tyto nové osadníky nacházíme ponejvíce v Nové Lhotě, Javorníku, Kněždubu, ale i v samotné Strážnici. Nejčastěji jsou označováni příjmením Slezák, Polák, Polách, Poláček či Polášek, Lech, můžeme je identifikovat také podle příjmení (Karvinský, Kunčický, Ostravský, Těšínský, Čerlucký, Skřinař ad.), ale i podle křestních jmen (Vojtek, Guncek, Štefek, Hedvika). Jinou otázku představuje obyvatelstvo z německého jazykového prostředí, které bylo v naprosté menšině a nacházíme je nejen ve Strážnici, ale ojediněle i ve vesnicích na panství. Objevují se rovněž stopy chorvatské kolonizace, obvykle spojené s příjmením Charvát. Kupodivu nacházíme jen málo příjmení, která by dokládala větší přítomnost obyvatelstva slovenského původu. Kromě obecně rozšířeného příjmení Slováček, které nemusí vždy svědčit o přímém přistěhovalectví, lze s tímto národnostním prostředím spojovat především příjmení Slovák, hodně rozšířené v městě i na venkově. Ve Strážnici je doložena také přítomnost obyvatelstva italské národnosti.¹⁵

Další okruh poznatků poskytuje sledování vztahů mezi městem a venkovskými obcemi, především v otázce přistěhovalectví obyvatelstva. Jak se zdá, tyto vztahy byly pouze jednostranné, a to v přílivu venkovských obyvatel do města. Pokud není v pramenech uveden přímý údaj, lze tak soudit podle srovnávání shodných příjmení nebo podle splátek nemovitostí či sirotčích pozůstalostí do venkovských obcí. Podle těchto dokladů byly v tomto směru nejtěsnější vztahy s okolními vesnicemi Petrov, Radějov a Tvarožná Lhota, ale nacházíme i nikoliv ojedinělé případy ze vzdálenějšího Lipova a Velké nad Veličkou.

Podle dochovaných knih můžeme sledovat také rozšíření vinné révy a názvy vinohradních tratí. Pěstování vinné révy je doloženo ve všech obcích strážnického panství počínaje od Velké nad Veličkou, zatímco výše položené obce Suchov, Javorník a Hrubá Vrbka neměly vlastní vinohradní trati a využívaly vinohrady v sousedních níže ležících obcích. Mnoho důležitých zmínek o vinohradnictví nacházíme už v domovních a sirotčích knihách obcí, ovšem nejcennější údaje k tomuto tématu přinášejí tři dochované horenské knihy. Horenská kniha z Kněždubu obsahuje několik set záznamů o kupech a prodejích tamních vinohradů z let 1609-1831. Kněždubská „hora“ (vinohrady) byla po Strážnici a Lipovu rozlohou největší na celém panství, je svědectvím vinohradnických tradic v dnes už zcela nevinařské obci. Rozlohu soudobých vinic dokládají četné názvy vinohradních tratí: největší byla Lesková hora (také Leskovce či Leskovky), dále Kuní hora, Veselá hora, Vlčí hora, Dobrá hora, Fryzáky a některé menší tratě, jako Závistné, Krátké, Zadní a Pražměnka. V Kněždubu vlastnilo vinice rovněž mnoho přespolních lidí z Lideřovic, Vnorov, Veselí nad Moravou, Hroznové Lhoty, Tvarožné Lhoty, Tasova, Kozojídek, Žeravin, Hrubé Vrbky, ojediněle i ze Strážnice a Radějova, ale také ze Starého Města, Uherského Hradiště, Uherského Brodu a Vrbovců.¹⁶ Splátky z vinohradů byly promíjeny, pokud se v příslušném roku nic neurodilo, nebo naopak se platily každoročně a pak byla ve smlouvě formulka „uroď se neb neuroď“ či „buď ouroda neb neouroda.“

Ze sirotčích knih máme podrobné informace o poddanských poměrech na strážnickém panství. Pomineme-li povinnosti majitelů poddanských usedlostí, stanovené především v urbáři z roku 1617, zůstává ještě mnohostranná oblast, dotýkající se života obyvatel. Jedním z námětů je například zbíhání poddaných z osazených gruntů a stěhování na jiná panství. Z města nejsou o této situaci prakticky žádné záznamy, opouštění gruntů se zvyšovalo úměrně vzdálenosti vesnic od centra panství: v nejbližším okolí spíše ojediněle, zatímco v nejvzdálenějších obcích strážnického dominia, nazývaného „horní“ panství (dnešní národopisný region Horňácko), nabývalo zbíhání poddaných skutečně masového měřítka. U takových sirotčích poddaných bývá připojena poznámka „své vůle užívá“ nebo „nestaví se k rejstrům“ a jejich sirotčí „spravedlnost“ propadla majiteli panství. Jiným jevem bylo propouštění z poddanosti a stěhování obyvatel na jiná dominia. Pokud se tak dělo s povolením vrchnosti, sirotčí majetek poddaným zůstával. V opačném případě majetek opět přešel na majitele panství, například se zdůvodněním pro nepovolený sňatek nevěsty: „že v řádu nestála a bez vuole vrchnosti se vdala“ (Hrubá Vrbka).

Vrchnost si také vybírala mezi venkovskými poddanými a povolávala je do svých služeb. Například Jíra Šimeček z Hrubé Vrbky a Mikuláš Všetečka z Javorníka sloužili na strážnickém zámku jako drábi, Mikuláš Tichý z Velké byl na zámku klíčníkem, Jíra Kopřiva z Kněždubu tam pracoval v pekárně a jeho rodák Martin Duchoněk „ten v kanceláři na zámku slouží,“¹⁷ podobně Mikuláš Janových, Pavel Javornický a Jíra Turek z Javorníka pracovali ve strážnickém panském dvoře. U Zuzany Školudové z Hrubé Vrbky je poznámka, že „za kuchařku v Strážnici u Bratřích ve zboře zůstává“ a Kateřina Martináková z Tvarožné Lhoty sloužila u strážnického evangelického kněze Jana Miletínského.¹⁸ Přesto se mohli poddaní vyučit řemeslu nebo navštěvovat i školy, ovšem opět s povolením vrchnosti. Tak Jíra Šimečkův z Javorníka chodil do školy v Blatnici, sirotci Mikuláš a Jíra Nezdenští z Radějova navštěvovali školu (asi bratrskou) v Nivnici, Jan Kučera ze Zvolenova se školil u bratří v Podivíně, nejprve u Daniela Dolfina a pak u Jiříka Lachusta, mlynářský syn Jan Mezný z Velké nad Veličkou se vzdělával u bratra Jana v Hodoníně a Jan Konečný, syn mlynáře z Petrova, byl na „literním“ učení – nepochybně u svého strýce Matouše Konečného – až v Mladé Boleslavi (srovnej dále).¹⁹

Sirotčí knihy podávají množství dalších zpráv podle rozmanitých námětových okruhů a zorných úhlů. Odsud se například dovídáme o početnosti dětí v rodinách a jejich úmrtnosti, poznáváme frekvenci křestních jmen a dochovaných nejstarších příjmení.²⁰ Ve spolupráci se soudobými domovními knihami lze vytvořit mnoho přehledů a statistických výkazů, zahrnujících jednotlivé obce nebo celé panství. Uvedená témata jsou míněna jako náměty pro další studium, samozřejmě se dá stanovit i celá řada dalších. Jako příklad můžeme uvést povšechné zpracování a využití těchto pramenů pro obec Hrubou Vrbku.²¹

Prameny poskytují údaje o obyvatelích Hrubé Vrbky, především o jejich jménech a rodinách. Nejstarší příjmení, z nichž většina už dávno vymizela, jsou nezvyklá: Baček, Barinus, Ďatel, Fiant, Fifík, Horčica, Hurýšek, Hyjač, Kavják, Klamba, Koplo, Kutějka, Macigal, Onučka, Ožvalda, Sečna, Skřipa, Školuda, Trachta, Trubač, Vejskal. Objevují se však i příjmení, která se v obci dochovala dodnes: Mikloš (později Miklošek), Mlýnek, Rumíšek, Šácha, Škoda, Zálešák, a návaznosti i další novodobá příjmení, jako Čambal, Hošek, Hránka, Zdeněk a další. Některá stará příjmení vznikla z původních - nejčastěji dvouslovných – přezdívek: Kejchavka, Močihuba, Mřihlad, Vrtihrach, Zvedinos. V podstatě lze říci, že obě knihy zachycují ještě původní obyvatelstvo, než je překryly další přistěhovalecké vlny po válečných událostech.

Sirotčí knihy poskytují rovněž dokonalý přehled o počtech dětí v rodinách a jejich křestních jménech. Vysoká úmrtnost dětí byla příčinou, že jejich počet v rodinách byl malý, obvykle tři až pět, ale často pouze jedno nebo dvě. Přesto nejsou výjimečné ani velmi početné rodiny. Uvádím několik příkladů: v roce 1593 zůstalo po zemřelém Jírovi Vracovském 11 dětí, a to Duchek, Toman, Štěpán, Markéta, Jan, Mikuláš, Jíra, Matěj, Martin, Pavel a Barbora. V roce 1600 zbylo po nebožtíku Václavu Hoškovi 10 dětí: Jan, Matěj, Petr, Filip, Běta, Markéta, Kuna, Anna, Barbora a Markéta mladší s druhou ženou. Z roku 1606 se uvádí v pozůstalosti Martina Kačera 9 dětí: Anna, Zuzana, Dorota, Kateřina, Jíra, Pavel, Martin, Jan a Marek. (Jiná soudobá mužská křestní jména: Bartoň, Daněk, Eliáš, Šimek, Zachariáš, ojediněle i Bernart a Kryštof.) Ze záznamů vyvstává také vysoká úmrtnost rodičů. Pokud umírali otcové rodin záhy, matky-vdovy se kvůli sirotkům co nejdříve znovu provdávaly. Bylo to ovšem i opačně, protože v sirotčích soupisech se velmi často uvádí na místě matky „macocha“.

Z dalších zmínek si lze vytvořit představu o náboženských poměrech v Hrubé Vrbce. Podle častých odkazů na zbor se můžeme domnívat, že obyvatelstvo obce náleželo vesměs k českobratrskému vyznání. (V obcích, kde existoval kostel, se obyvatelstvo hlásilo ke dvojímu vyznání, bratrskému a utrakvistickému.) Údaj z roku 1610 dokládá rozšiřování bratrského areálu: tehdejší fojt Jan Miklošů daroval grunt č. 21 „i s tím půl lánem roli na stavení domu bratrského, za kterýchžto grunt obec vrbecká dali jemu louku slove Na zbytcích.“ V roce 1602 zde zemřel bratrský kněz Martin Šácha, v jehož pozůstalosti se vyjmenovává také 28 knih s náboženským obsahem.

Nejzámožnějším obyvatelem Hrubé Vrbky byl fojt Janoš Tvrdoň, který v roce 1570 koupil původní zákupné fojství s lánem roli a řeznickou jatkou. Když v roce 1599 zemřel, zůstal po něm značný majetek: v hotovosti na tolarech a dukátech 2806 zlatých, uložených na radnici v Uherském Hradišti, nemovitý majetek byl odhadován na 1700 zlatých. Při srovnání se soudobými cenami by bylo možno za takové jmění koupit třeba 10 velkých pololánických usedlostí nebo na 50 vinohradů. V okolních vesnicích zajisté nebyl nikdo zámožnější²², ale v městě Strážnici lze najít rovnocenné majetkové srovnání se jměním Martina Mitmánka, někdejšího strážnického purkmistra a majitele výsadního domu na rynku, který zemřel v roce 1601.²³ Tvrdoňův značný majetek vznikl zřejmě z prodeje vína, protože v seznamech dluhů jemu povinných čteme i nemalé položky za dodané víno do Velké nad Veličkou, Uherského Hradiště a Uherského Brodu, ba až do Vizovic.

Ke starousedlému městskému obyvatelstvu patřili rovněž Židé, kteří obývali zvláštní část města s vlastní samosprávou. Domovní kniha pro výsadní domy a Židovskou ulici přináší soupis podsedků se jmény židovských obyvatel, která se objevují i na venkově. Strážničtí Židé zde vystupují v roli finančníků, kteří půjčovali menší i větší obnosy peněz, brali do zástavy cennosti a usilovali o nabývání nemovitostí i vinohradů. Souhrn údajů poskytuje barvitý obraz o životě a finančním podnikání židovské komunity ve Strážnici.

Zadluženost venkovského obyvatelstva u Židů měla různou intenzitu. Například v Rohatci a v Nové Lhotě není uveden žádný záznam o židovských dluzích, ojedinělé zápisy s malými peněžními částkami nacházíme v Hrubé Vrbce, Lipově a Javorníku. Naproti tomu obyvatelé z obcí v okolí města, jako byl Petrov, Radějov, Kněždub a Tvarožná Lhota, měli značné dluhy u strážnických Židů. Například v Radějově u gruntu č. 64 je poznámka: „Ten grunt jest podstaven Pinkusce Židovce v takovém spůsobu, aby Štěpán Bělobrad z něho té Pinkusce 15 zl vyplatil.“²⁴ Také radějovský mlynář měl značné potíže s vyplácením svého zadluženého mlýna u strážnického Žida Michala koželuha, který mu půjčil 58 zlatých na vysoký úrok.²⁵ Jiný strážnický finančník Šalomoun Žid koupil v roce 1594 podsedek ve Velké nad Veličkou, který hned vyměnil za sousední, platil po dva roky a pak se už neuvádí.²⁵

Stav zadluženosti vesnických obcí u strážnických Židů můžeme názorně sledovat v Petrově, kde někteří obyvatelé byli dlužni třem až pěti židovským věřitelům naráz. Tak po Staňkovi Bartoňovém zůstaly dluhy: „Holomkovi Židu do Strážnice 16 zl, Šalomounce Židovce do Strážnice 8 zl, Dobrušovi Židu do Strážnice 4 zl, Jozefovi Židu do Strážnice 1 zl 15 gr“; po Tobiáši Mlynářovi: „Pinkusce Židovce 8 zl, Danielovi Židu 24 zl, Aronce Židovce 4 zl, Chaskovi Židu 14 zl 17 gr 1 den“; po Lukáši Krejčířovém: „Abrahamovi Židu Holomkovi 13 zl, Danielovi synu Mojžíšovi 1 zl 24 gr, Šerému Židu 1 zl 10 gr“; po Jírovi Charabcovi: „Dobrušový[mu] zeti Židovi dluhu 12 zl 15 gr, Mojžíšovi Danielový[mu] synu 18 zl, Davidovi Holomkovýmu strejci 12 zl, Levovi Šalomounčiné[mu] 3 zl 8 gr, Šalomounce Židovce 2 zl 15 gr.“²⁷

Texty domovních a sirotčích knih obsahují „mezi řádky“ ohlasy historických dějů a uvádějí mnohé kulturní zajímavosti. Tak třeba v sirotčích výdajích u Jiříka Hrotka ze Zvolenova se k roku 1612 uvádí položka „za šabli, kdy na vojnu do Polsky jíti měli 6 zl“.²⁸ Údaje o válečných událostech nacházíme také v dalších soudobých pramenech. Například v sirotčích knihách se po vpádu uherských povstalců v roce 1605 poměrně často objevuje u jmen rodinných příslušníků, ba někdy i celých rodin, poznámka „zajatý od nepřítele“. Vykupování rodinných příslušníků ze zajetí dokládá zápis z Velké k roku 1614 u Jana Mezníka: „což jest do Trnavy na vejplatu [...] z Budína z zajetí nepřátelského zaplatil.“²⁹ V této souvislosti je rovněž zajímavý údaj, objevující se v některých výdajových položkách sirotčích knih z Hrubé Vrbky a Lipova: „na Tatary zbírky, aby nepálili“, který prozrazuje vybírání výpalného od Turků a Tatarů, Bočkajových spojenců.

Také horenská kniha z Kněždubu se zmiňuje o některých událostech ze soudobého života obce. Dovídáme se zde, že v roce 1639 obec pokládala splátky za kostelní zvon mistru zvonaři do Uherské Skalice.³⁰ Poměrně časté jsou i zápisy o pohnutých osudech obyvatel. Kolem roku 1600 je doložen zápis o Matěji Majůvkovi, „kterýž pro přestoupení Božího přikázání mistrem popravním za bránú města Strážnice, jenž slove Veselskou, své skončení vzal a sťat byl.“³¹ K roku 1668 čteme v horenské knize, že Jíra Koníček „skrzeva ruce pohanské tatarské jest zabit a manželka jeho od těch Tatarů i s dítkami jest vzata.“³² Podobně byli zajati od Turků a Tatarů také Matouš Procházka a Kateřina Chovancová. O Ondřeji Sekáčovi je poznámka z roku 1682, že „nešťastnú smrtí z toho světa zešel a od Tatarů jest i s manželkú svú zabit.“³³ Jindy zase najdeme zápis (z roku 1690) o verbování na vojnu: „Poněvadž J.M. Cí[sařská] potřebuje vojáků, týž Martin Smolař dal se zverbovat za dědinu Kněždub.“³⁴

Sirotčí knihy obsahují rovněž množství cenných dokladů o hmotné kultuře obyvatel, především o lidovém oděvu, který se popisuje ve velmi detailním výčtu, často s uváděním speciálních názvů. Spíše informativní charakter mají soupisy domovního zařízení, hospodářských nástrojů a řemeslnických dílen, vzácně jsou uváděny také zbraně, případně knihy.³⁵

Podle dochovaných sirotčích inventářů si můžeme vytvořit představu o starších podobách lidového oděvu, především pro ženský oděv. Běžně jsou zastoupeny názvy oděvních součástek „letnice“, „rukávce“, „fěrtoch“, jak se dodnes dochovaly v lidovém oděvu. Objevují se zde také názvy dalších součástek, jako je „karmazínový kabátek“ (Petrov), „kabátek šamlatovej“ (Radějov, Tvarožná Lhota), „obléčko z červeného karmazínu ze třema aksamitovými šňůrkami“ (Kněždub), případně „mezulán na kabátek“ (Lipov). Tuto součástku lze nejspíš ztotožnit s ženským kabátkem, jak jej známe z horňáckého kroje. Snad také výraz „kolárek“ (Kněždub, Lipov) nebo „kolárek damaškový“ (Petrov) může být spojován s límcem, nejedná-li se ovšem o krejzlík, tedy součástku z městského oděvu.

Z popisovaných oděvních součástek lze upozornit zvláště na pokrytí hlavy. Jsou to původní šatky, které se někde uvádějí také jako „roušky“, „rúšky“. Nejnázorněji je přibližuje položka z Kněždubu ve znění „šatky na hlavu z krajkou a bez krajků“. Patří k nim i tzv. „brněnky“, citované v Tvarožné Lhotě a Lipově, byly také „hedbávné“ nebo „prosté“ (konopné). Další pokrývky hlavy, „plachetky“, popřípadě „plachetky oděvací“, jsou uváděny běžně, některé i podle velikosti, jako například v Tvarožné Lhotě „koudelné plachetky po třech loktech“, tedy pozdější známé „tříloketky“. Z národopisného materiálu jsou neznámé „čepice popelicí“, které se v soupisech často uvádějí jako běžná součást oděvu té doby (Radějov, Tvarožná Lhota, Kněždub). Pravděpodobně se jedná o kožešinovou (kuní) čepici pro ženy, která přežívala ze středověkého oděvu.

Ze svrchních součástek uvádějí seznamy mnoho dokladů zvláště k ženskému kožichu, který se mnohdy označuje jako „kožich králíkový“, „kožich ženský králíkový“ (Tvarožná Lhota, Kněždub), případně „kožich šamlatový“ (Velká nad Veličkou). Četné zmínky o pořizování těchto součástek jsou obsaženy hlavně ve výdajových položkách sirotčích knih. Tak v Tvarožné Lhotě se uvádějí položky: „Kateřině dáno na díl její na koupení kožicha 2 zl“ (1603); „Zuzanně dáno z poručení J.M. Paní na kožich 6 zl“ (1603).³⁶ Podobně v Lipově: „Babuši dáno na díl její na kožich 4 zl 15 gr“ (1604); „Kateřině dáno na díl její na kožich 2 zl (1603); dáno Dorotě na kožich 5 zl“ (1596).³⁷ Také ve Velké nad Veličkou: „dáno Ance na díl její na kožich 2 zl (1595)“; „dáno Ance sirotku na díl její na ukoupení kožichu a šatův choděcích 13 zl 15 gr“ (1595); „Kateřině na kožich dáno 3 zl“ (1614).³⁸ V Javorníku: „Zuzanně dáno z dílu jejího na kožich 2 zl 25 gr“ (1599).³⁹ Za těmito položkami obvykle následují výdaje na svatbu či svatební veselí. Původní domněnku, zda se nejedná o obřadní mentýk pro ženy, potvrzují další údaje z Hrubé Vrbky, kde se přímo uvádí: „z poručení J.M. Paní dáno Kateřině na mentlíček peněz hotových na díl její 8 zl 15 gr“ (1613); „z poručení J.M. Paní Kateřině [...] na zjednání mentlíčku 2 zl“ (1613); „Kateřině [...] na koupení mentlíčku z poručení Její [Mil]osti Paní 4 zl“ (1613).⁴⁰ Podobný zápis najdeme rovněž z Velké: „Lukáš Ondřejových [z] Souchova na díl Anny manželky své srazil sobě, což dlužen byl peněz hotových a za mentýk 9 zl“ (1607).⁴¹ V přímé souvislosti je další údaj rovněž z Velké: „přijato od Mikuláše Mirošovského za gr[unt] za 2 leta 16 zl. Ty sou vydané k svadebnímu veselí a za kožich šamlatový Zuzanně“ (1617).⁴² Tato ženská obřadní součástka se rozlišovala od jiných kožichů, které se uvádějí jako „kožich veliký“ (Zvolenov), „kožich oděvací“ (Kněždub), „kožich oděvací frnštatový“ (Lipov), „kožichy liškové podšité“ či „šuba liškami podšitá“ (Lipov).⁴³ Na rozdíl od ženských mentýků se jen ojediněle cituje mužský mentýk, a to pouze v Radějově: „mentýk po otci šacován za 3 zl“ (1618).⁴⁴ Nepochybně se v tom odráží zvyklost, doložená i z pozdějšího období etnografickými výzkumy, že nevěsty si pořizovaly obřadní mentýky k svatbě nově, na což dohlížela i vrchnost, jak dosvědčují uvedené formulace „z poručení Její Milosti Paní“, zatímco muži mohli použít i starší součástky, třeba z rodinného dědictví. V souvislosti s mužským svrchním oděvem se ještě objevují položky z Petrova: „sukna, což sobě na kabát koupil 4 lokty po 14 gr za 1 zl 26 gr“ a z Velké: „Šimkovi za 4 ½ lokte soukna na kabát 1 zl 15 gr, od šití kabátu 6 gr“.⁴⁵ V tomto případě by se mohlo jednat o svrchní mužský kabát, tedy součástku, kterou známe z dnešního horňáckého oděvu.

V citovaných soupisech nebo ve výdajových položkách sirotčích knih se uvádějí také materiály pro výrobu oděvních součástek. Samozřejmě převládá konopné plátno, v některých případech (pro nejvšednější pracovní oděv) jsou součástky zhotoveny i z koudelného plátna. Na druhé straně se objevují dražší a vzácnější materiály, od „lněného“ plátna, takto označeného pouze v Lipově a všude jinde jako „tenké“, k němuž lze přiřadit i „sliské plátno“ (slezské), až po hedvábí a damašek.⁴⁶ Z výzdobných technik lze upozornit – kromě již uvedeného použití krajky – na „malování“, tedy výšivku, výslovně citovanou pouze v jednom případě (Lipov).

Uvedené prameny obsahují také zmínky o soudobých proslulých i méně známých osobnostech, které byly významnými činiteli Jednoty bratrské nebo jiných vyznání. Ve strážnických domovních knihách je přesně doložen obecně známý údaj ze životopisu J. A. Komenského, který v letech 1604-1605 studoval na strážnické bratrské škole a bydlel u své tety Zuzany Komněnské na Suchém řádku.⁴⁷ Také rodina jeho strážnického spolužáka a pozdějšího náboženského vizionáře Mikuláše Drabíka se v pramenech několikrát vyskytuje. Jeho otec Jan Drabík byl předměstským konšelem, v roce 1600 zakoupil výsadní dům na rynku a zastával funkci městského rychtáře.⁴⁸ Za strážnického rodáka bývá označován rovněž Matouš Konečný, senior Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi. Jeho jméno se vyskytuje v Petrově, kde dědil část majetku po svém bezdětném bratru, mlynáři Pavlu Konečném.⁴⁹ Ve Velké nad Veličkou zemřel v roce 1618 dvojctihodný kněz Daniel Dvorský, známý jako pokračovatel tzv. Bartoškovy kroniky v Uherském Brodě.⁵⁰

V ojedinělých zmínkách můžeme také sledovat používané názvy pro některé geografické oblasti, ležící v přímém sousedství strážnického panství nebo v jeho blízkosti. Zdá se, že pod označením „Horňák“ a od něho odvozeným „Horňácko“ se rozumí region Uherskobrodska nebo Luhačovicka, odkud přicházeli noví osadníci. Například ve Tvarožné Lhotě se cituje Matouš Horňák Sucholožský, jiní osadníci pocházeli z Bánova, Komně, Prakšic, Šumic, Nezdenic, Záhorovic, Zádveřic, Vlachovic, Polichna i odjinud.⁵¹ Pozoruhodné je rovněž pojmenování „Poduhří“, spojené nepochybně se sousedním Skalickem, zatímco označení „Bory“ či „Búry“ se používá dodnes. Vyskytuje se rovněž výraz „Slováky“ ve spojení „odešla do Slovák,“ který se zřejmě také týká uvedených regionů přilehlých částí Slovenska.⁵²