Do rukou se vám dostává edice historických pramenů, která v naší odborné literatuře dosud nemá co do tématu a rozsahu obdoby. Samozřejmě, že v minulosti byly tu a tam některé starší domovní knihy vydány tiskem, jednalo se však spíše o příležitostné, vztahem k rodnému kraji motivované činy, než o soustavnou ediční snahu. Náš cíl je v tomto ohledu jiný. Vydáním souboru domovních, sirotčích a horenských knih, chceme vytvořit materiálovou základnu pro cílený a detailní výzkum venkovského panství na přelomu 16. a 17. století. Vesnice, o kterých zmíněné knihy pojednávají, totiž bez výjimky patří k jednomu konkrétnímu vrchnostenskému panství, nacházejícímu se v okolí města Strážnice.

Důležitým zdrojem pro získávání informací o starších podobách tradiční lidové kultury jsou soudobé písemné prameny. Při charakterizaci jejích počátků nelze očekávat komplexnější souhrn poznatků a z teoretického hlediska se ani nedá hovořit o výrazněji diferencované kultuře lidových vrstev. Spíše lze pracovat v rovině obecnějších rozdílů mezi městem a venkovem. Poznávání těchto odlišností nabývá určitější rysy až v podmínkách raného novověku, tedy v průběhu 16. století.

Při hodnocení zveřejněných přepisů domovních a sirotčích knih se nabízí široký tematický okruh studia a mnohostranná škála využití získaných poznatků. Texty domovních knih poskytují především dokonalý přehled o počtech gruntů či usedlostí v lokalitách, včetně příslušných výměr polností.

Strážnické panství představovalo rozsáhlý územní celek, který z větší části ležel podél uherské hranice. Tato nevýhodná poloha přínášela městu i panství stálé neznáze, zvláště v dobách nepokojů a válečných střetů s Uhrami. V 16. století lze zanamenat období neobyčejného rozkvětu města i panství, které ukončil bočkajovský vpád v roce 1605 a navazující válečné události. Před třicetiletou válkou to bylo dominium s největšími moravskými vesnicemi, s největším moravským městečkem (Velká nad Veličkou) a druhým největším poddanským městem (Strážnice – po Prostějovu).¹

Při přepisu originálních pramenů byly uplatněny zaužívané transkripční zásady, nikde nebyla použita transliterace, která by značně ztížila přístupnost textů pro další použití. Podle současných transkripčních pravidel bylo v textech opravováno pouze psaní velkých písmen a diakritických znamének, nezbytná byla rovněž úprava interpunkce, bez níž by texty byly málo přehledné a srozumitelné.