Prameny

Strážnické panství představovalo rozsáhlý územní celek, který z větší části ležel podél uherské hranice. Tato nevýhodná poloha přínášela městu i panství stálé neznáze, zvláště v dobách nepokojů a válečných střetů s Uhrami. V 16. století lze zanamenat období neobyčejného rozkvětu města i panství, které ukončil bočkajovský vpád v roce 1605 a navazující válečné události. Před třicetiletou válkou to bylo dominium s největšími moravskými vesnicemi, s největším moravským městečkem (Velká nad Veličkou) a druhým největším poddanským městem (Strážnice – po Prostějovu).¹

Tabulka I. Přehled dochovaných domovních a sirotčích knih

Máme-li znázornit stav dochovanosti v číselném vyjádření, pak pro město Strážnici jsou dochovány všechny domovní knihy (v počtu 6),² sirotčí kniha zůstala pouze 1 (chybí 5).³

Poddanských vesnic a městeček na panství bylo 14, domovní knihy jsou zastoupeny z deseti lokalit (chybí 4).

V procentuálním vyjádření stavu dochovanosti domovních knih dostáváme poměr 71,4 : 28,6%. Městečka Lipov a Velká nad Veličkou jsou členěna do dvou samostatných částí (u obou Městečko a Závodí), které jsou podchyceny v samostatných domovních knihách, podle dvou dochovaných sirotčích knih z Petrova bychom zde mohli analogicky předpokládat rovněž dvě domovní knihy (Petrov a Petrov-Rybáře). Celkový počet domovních knih i se samostatně evidovanými částmi některých obcí by pak představoval počet 17.

Sirotčích knih se dochovalo 11 (chybí 3), v procentuálním vyjádření dostaneme poměr 78,6 : 21,4%. Na rozdíl od domovních knih mají uvedená městečka Lipov a Velká nad Veličkou centrální sirotčí záznamy pro obě části, zatímco pro obec Petrov existují dvě samostatné sirotčí knihy. Celkový počet sirotčích knih tak představuje počet 15.

K těmto pramenům je nutno přičíst ještě 3 soudobé horenské knihy, které rovněž náleží k pozoruhodným a v obecném měřítku málo uchovaným písemným památkám. Z Tvarožné Lhoty jsou dochovány dvě horenské knihy pro vinohrady Šumberky,1 z Kněždubu jedna centrální horenská kniha pro všechny vinohradní trati;2 tyto archivní prameny obsahují zápisy až do začátku 19. století. Údaje z uvedených písemných zdrojů doplňuje soudobý urbář strážnického panství z roku 1617.3 Všechny prameny poskytují ideální podmínky pro všestranné studium poddanských, hospodářských a zčásti i společenských poměrů na strážnickém panství v období konce 16. a první třetiny 17. století.

K charakteristice uvedených pramenů je nutno připojit údaje o jejich vzniku a časovém rozsahu. Domovní a sirotčí knihy pro obce strážnického panství byly jednorázově založeny v letech 1593 (Rohatec, Petrov) a 1594 (ostatní lokality), jak svědčí letopočty na titulních listech většiny dochovaných exemplářů, stejně jejich jednotná úprava a identický písařský rukopis. Byly založeny za Jana Jetřicha I. mladšího z Žerotína, který držel strážnické panství v letech 1568-1599.1 Záznamy však zachycují ještě starší stav a v úvodu téměř každého zápisu (především u domovních knih) se odkazuje na původní prameny, zatímco tyto záznamní knihy jsou nazývány „nová registra“. Zdá se, že většina vesnic měla před tímto datem starší knihy, jak lze soudit podle  uvádění starších pramenů: „knihy staré dlouhé [purgkrechtní]“ nebo „knihy staré větší“ či „knihy staré veliké“ (Radějov), „knihy staré prostřední purgkrechtní“ (Velká nad Veličkou), „knihy staré purgkrechtní“ (Lipov) atd.

Domovní a zřejmě i sirotčí knihy – jak dosvědčuje jeden dochovaný exemplář - pro město Strážnici byly založeny v roce 1595. I zde záznamy odkazují na starší prameny, které se zde přesně citují. Pro zápisy městských domů sloužily „knihy staré bílé purgkrechtní“, „knihy staré červené purgkrechtní“, „knihy staré černé dlouhé purgkrechtní“, „knihy staré černé malé purgkrechtní“ či „knihy staré krátké [purgkrechtní]“. Zápisy o domech se odvolávají rovněž na sirotčí knihy, z nichž nejčastěji jsou citovány „knihy staré červené sirotčí“, popřípadě s upřesněním „knihy staré červené sirotčí o jednej desce“, „knihy staré červené sirotčí o jedné desce odlomené“ či „knihy staré červené sirotčí, od kterých j[es]t deska odtržena“. Jiné starší zápisy obsahovaly „knihy staré červené sirotčí s klauzulemi“, „knihy staré sirotčí černé“ nebo „knihy staré červené skoupené“, citované také jako „knihy staré skoupené v kůži červené“. Písařem všech nových městských i venkovských knih z let 1593-1595 byl Václav Letovský, „obyvatel z městečka Bozskovic a Ježova“. Jeho rukopis je velmi pečlivý, úhledný a dobře čitelný, knihy mají přehlednou úpravu.

Z uvedeného časového horizontu se vymykají pouze obě knihy z Nové Lhoty, které jsou datovány až k roku 1609, kdy strážnické panství držel Jan Fridrich z Žerotína (1605-1617). Záznamy pocházejí od Bartoše Biskupického, „písaře sirotčího toho času na Strážnici“. Mladší je rovněž sirotčí kniha ze Zvolenova, založená v roce 1601.

Úvodní zápisy u domovních knih obsahují podrobné údaje o nabytí nemovitostí s poukazem na starší prameny. Pak následují souvislé záznamy o splácení, popřípadě o dalším prodeji, které sahají až po rok 1604. Z následujícího roku 1605 vesměs zápisy chybí, tato situace je ohlasem tragického vpádu bočkajovců, který se zde cituje jako „nepřátelský vpád“⁸. U mnoha usedlostí je poznámka „pusté“ nebo se nemovitost při dalším prodeji uvádějí jako „požár“. Další záznamy opět navazují po několikaleté odmlce a plynule pokračují až k roku 1618. Po tomto datu je u naprosté většiny usedlostí poznámka „pusté“ a další záznamy končí, nebo se znovu objevují až ve třicátých a čtyřicátých letech. Poslední zápisy – ovšem jen u některých nemovitostí – pocházejí z let 1660-1662. Pouze u městských domovních knih zápisy pokračují a jsou vedeny až do konce 18. století, ojediněle až do začátku 19. století, kdy byly staré domovní knihy nahrazeny centrální německy psanou evidencí domů na předtištěných formulářích. Zápisy v sirotčích knihách sahají plynule po rok 1618, který jen výjimečně překračují.

K celkovému provedení dokumentů lze připojit poznámku k jejich jazyku, slohu a vzhledové úpravě. První zápisy z přelomu 16./17. století jsou ohlasem vysoké úrovně renesanční vzdělanosti a kultury. Některé exempláře mají kaligraficky provedené titulní listy, ozdobná záhlaví jednotlivých položek, často s písařskými ozdobami, písmo je pečlivé a dobře čitelné, obsah věcný a významově srozumitelný. Tato situace doznívá ještě po Bílé hoře, avšak již u zápisů z třicátých a čtyřicátých let se začíná projevovat povrchnost, do jazyka pronikají germanismy, místy se objevují i německy psané záznamy. Zároveň lze sledovat výrazné zhoršení životních podmínek a pauperizaci obyvatel v městě i na celém panství, která se projevuje v nesoustavných a pouze příležitostných splátkách nemovitostí, a to vesměs jen v malých částkách. Podle pokračujících zápisů v městských knihách, stejně jako podle jiných archivních pramenů, můžeme sledovat další vývoj česky vedené písemné agendy, v níž se v průběhu 18. století stále více objevují germanismy. Vlivem byrokratického úřadování městského magistrátu v první polovině 19. století dochází nejen ke slohovému a obsahovému rozmělňování dokumentů, ale i k naprosté degradaci českého jazyka. Navíc od konce 18. století byla úřední agenda vedena důsledně v němčině, kterou úřednictvo ovládalo nesrovnatelně dokonaleji než svoji rodnou řeč.