Úvod

Do rukou se vám dostává edice historických pramenů, která v naší odborné literatuře dosud nemá co do tématu a rozsahu obdoby. Samozřejmě, že v minulosti byly tu a tam některé starší domovní knihy vydány tiskem, jednalo se však spíše o příležitostné, vztahem k rodnému kraji motivované činy, než o soustavnou ediční snahu. Náš cíl je v tomto ohledu jiný. Vydáním souboru domovních, sirotčích a horenských knih, chceme vytvořit materiálovou základnu pro cílený a detailní výzkum venkovského panství na přelomu 16. a 17. století. Vesnice, o kterých zmíněné knihy pojednávají, totiž bez výjimky patří k jednomu konkrétnímu vrchnostenskému panství, nacházejícímu se v okolí města Strážnice.

V průběhu 15. a 16. století se zde na moravsko-uherském pomezí konstituovalo velké dominium, čítající jedno město, dvě městečka a dvanáct vesnic, rozkládajících se jak v pomoravské nížině, tak kopcovitém podhůří Bílých Karpat. Před námi se tak otevírá mikrostruktura obsahující celou škálu nejrůznějších dílčích struktur, počínaje osídlením, přes ekonomii, až po sociální vztahy, jejichž studium může být stejně lákavé pro historika, geografa, etnografa či sociologa. Ne, že by snad některý z těchto pohledů v bádání nad domovními a sirotčími knihami chyběl, ovšem náročná heuristická práce s prameny většinu prací omezila na jednoho badatele a jednu či několik knih. Nám se teď nabízí zcela jiná perspektiva, navíc umocněná potenciálem moderní výpočetní techniky. Elektronické vydání totiž dovolilo nejen celou edici zpřístupnit veřejnosti, ale současně umožnilo v jejich textových souborech cíleně vyhledávat. Dosavadní práce tak získává zcela nový rozměr, protože témata jako mobilita poddaných, sňatková strategie, okruhy spřízněných osob či péče
o sirotky mohou být nahlíženy nikoli jen z jedné, ale hned z několika úředních knih, v nichž je možné, třebas zatím jen v rámci jednoho panství, dotyčné osoby bez větších obtíží najít.

Domovní knihy jsou v české historiografii pramenem dobře známým, avšak nepříliš využívaným. Téměř každý badatel zabývající se agrárními dějinami, J. Pekařem počínaje, s nimi přišel různým způsobem do kontaktu, využíval jejich informací a interpretoval je. Průkopníkem systematického studia byl na počátku 20. století třeboňský archivář J. Salaba, který upozornil na význam pramene pro hospodářské dějiny. Současně naznačil některé okolnosti jejich vzniku, související s rozšířením dědických práv poddaných po výkupu z odúmrti. Práce badatelů z meziválečného období dobře charakterizují dva různé směry, kterými se práce s tímto druhem pramenů může ubírat. Zatímco J. Nožička se zaměřoval na regionální výzkum v rámci jednoho panství, J. Wolf se snažil postihnout vývoj domovních knih v celé jejich šíři od počátku až do období 1. republiky. Nové impulzy v bádání přinesla v 50. letech generace historiků, zastoupená D. Třeštíkem, J. Tlapákem a F. Matějkem, pro něž byly domovní knihy bohatým zdrojem pramenů pro řešení témat z oblasti sociálního rozvrstvení venkova i jeho právních zvyklostí. Posledně jmenovaný pak poprvé detailně analyzoval sirotčí knihy, a představil je jako nebývale bohatý zdroj informací k životu poddaného obyvatelstva. Do této doby také spadá vydání základní práce věnované našemu tématu, jež pochází z pera Vladimíra Procházky: Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. S důkladným právněhistorickým školením a detailní znalostí českých pramenů vytvořil dílo, jehož závěry jsou dosud platné. Typologie usedlostí například odvíjí nikoli podle jejich velikosti, ale na základě právních vztah, které je omezují, rozlišuje tak vztah mezi poddaným a vrchnosti, poddaným a farou či poddanými navzájem. Detailním rozborem knih a jejich kritickým srovnáním s urbáři, matrikami a katastry, vytvořil pro budoucí badatele metodiku a velice solidní základ pro práci s prameny. V průběhu 60. let postupně vyšly i další závažné příspěvky a rozvinula se terminologická diskuse, čímž zájem badatelů zřetelně kulminoval. O to výraznější byl jeho pokles v následujících desetiletích.

Zájem o studium úředních knih, pocházejících z moravských panství, se začal oproti Čechám projevovat s jistým zpožděním, a to teprve v průběhu 50. let. Zmínili jsme již průkopnickou práci F. Matějka o sirotčích knihách a neméně zajímavá je studie J. Pošváře o Moravském viničném právu. Další bádání bylo obohacené pracemi J. Tlapáka a I. Štarhy, která reflektují obecně řešená témata a vytváří dosud chybějící srovnávací materiál pro zkoumané české prostředí. Tehdejší výzkum se dotkl i souboru domovních a sirotčích knih panství Strážnice, jimž se v několika příspěvcích věnovala H. Mainušová. Jisté oživení tématu přinesly v 90. letech práce B. Chocholáče, zaměřené na rozbor hospodaření poddanských usedlostí. Sociální akcent života poddaných oproti tomu odráží současné práce R. Douška.

V souvislosti s nástinem dosavadního bádání je třeba se zmínit o použité terminologii v označení knih. Nejstarší práce většinou využívají originálních názvů, jako jsou purkrechtní registra či gruntovní knihy. Vedle nich se však poznenáhlu objevuje i název pozemková kniha, který používali F. Vacek a V. Černý. Problém (jak konstatuje B. Chocholáč) nastal ve chvíli, kdy bylo třeba pro potřeby archivního soupisu rozlišovat u starších pramenů mezi městskou a gruntovní knihou, přičemž termín pozemková kniha se stal těmto dvěma nadřazený. Následná diskuse na stránkách Archivního časopisu nepřinesla kýžené řešení problému a mezi odborníky tak přetrvalo užívání starší terminologie. Jedinou výjimkou je názor K. Novotného, který termínem gruntovní kniha označuje knihy vedené vrchnostenským úřadem pro evidenci změn v držbě poddanských nemovitostí, kdežto pozemkové knihy jsou pro něj knihy evidující veškerou majetkoprávní držbu, zapsanou u okresních soudů po roce 1875. Přestože má tato definice některé nedokonalosti a slabiny, je jisté, že její užití je vcelku správné. Vždyť termín pozemková kniha má k charakteristice domovních knih z 16. a 17. století, které primárně pojednávají o usedlosti jako celku a pozemky jsou zmiňovány spíše okrajově, značně daleko. V naší edici se proto přidržíme termínu domovní kniha, který pokládáme za český ekvivalent termínu gruntovní kniha, což dobře vystihuje obsah i zaměření zápisu v knihách. Vedle něho používáme termínu sirotčí a horenská kniha, což jsou termíny, které prozatím nevzbudily závažnější polemiku.

Domovní knihy jsou tedy úřední dokumenty, jejichž prostřednictvím vrchnostenští úředníci evidovali poddanskou držbu půdy a nemovitostí, jejich převody, odkazy a prodeje. Zápis měl povahu právního úkonu, který kodifikoval stav, v němž se usedlost při prodeji nacházela, což je důvod, proč se mu věnovala náležitá péče. U větších statků se pečlivě popisoval rozsah hospodářství, polností a jejich stav. Konkretizoval se podíl hotově složené a splácené částky z ceny nemovitosti, zapisovaly se závazky nového majitele vůči prodávajícímu, jeho dědicům, případně i předchozím majitelům a v neposlední řadě i vůči vrchnosti a obci. S odstupem času přibývaly zápisy o splacených částkách a osobách, které je přijaly. V určité závislosti na domovních knihách vznikaly tzv. sirotčí knihy, jejichž úřední a právní postavení bylo obdobné. Sloužily k evidenci majetku, peněžních podílů a splátek náležejících sirotkům po zemřelých majitelích poddanských nemovitostí.

V době, která je na konkrétní materiál o způsobu života na venkově velice skoupá, vytváří domovní a sirotčí knihy materiál doslova nabitý informacemi. Zápisy vrchnostenských úředníků nás informují o útržcích životů konkrétních majitelů poddanských nemovitostí, jejich rodin a osudů. Podstatná část zápisů je věnována ekonomickým záležitostem spojeným s prodejem statků a jejich splácením, jakož i vyplácením dědických podílů. Mrtvá řeč čísel je však často proložena zjištěním, jaký oděv zanechala pozůstalým sirotkům jejich matka, kam se platilo za docházku do školy, kolik bylo vyplaceno na pořízení svatební výbavy. Před očima nám tak vyvstává pestrý kaleidoskop lidských osudů na pozadí válečných událostí třicetileté války na moravsko-uherském pomezí.